Elfové

 ELFOVÉ

D.J.CONWAYOVÁ


V kapradí stínu za svítání
já potkala jsem Elfí paní.
V hedvábí, na hlavě květiny,
tak trávila dlouhé hodiny,
čekala, až se setmí.

A u ní v mechu jako kvítek
děťátko leží-malý skřítek.
Čílko jak sníh a vlasy vraní.
Na soumrak čeká elfí paní,
až přijde tma.

Tiše a skoro bez dechu
sedám si vedle do mechu
a stěží slova shledávám.
Paní mi praví:"Díky Vám,
když počkáte tu na soumrak."

"Sešla jste zcesty?" na to dím.
"Či je Váš domov lesní stín
a přátelé v noci přijdou sem?"
Paní děťátku s úsměvem
zabzučí písničku.

A skřítek spí. Paní hovoří
o kouzlech na zemi i na moři.
Slova mi šeptá stará a hrozná.
"Jsou mocná, drahá, ta síla se pozná,
když řeknete je za noci."

"Což smím je znáti?" já se ptám.
Paní se směje: "Říkám Vám,
za to, že jste tak laskava,
toto je pravá zástava
mého přátelství.

Vtom slyš! Přijíždí elfí pán
mečem a dýkou přepásán,
purpurem hoří jeho šat
a z temných očí vane chlad.
Mé srdce strnulo.

Už padla tma a ptáci jsou tiší,
vyskočil měsíc na nebes výši.
Náhle jsem jako ztracená.
"Nic nebojte se, milá má,
jsme přece přátelé."

S úsměvem zvedla pravici.
Čelenka stříbrem zářící
zableskla se v světle měsíčním:
"Hej pane!" Co bude s darem tvým
pro tuto dívenku?"

"Člověk je starý nepřítel,"
elfí pán příkře na to děl.
"Mýlíš se, pane můj, ó ne,
toto je dítě šlechetné,
hlídala nás."

"Přece nám někdo z lidí přeje?"
zeptá se pán a hlas se chvěje
jako zvon z věže vzdálené.
"Ten prsten vemte ode mne,
je Váš."

Hledím na ten dar s tichou bázní.
Tajemná hudba lesem zazní,
když páni na koně nasednou.
Rozhlédnu se a najednou
jsem zase sama.

Elfové nejsou, lidé tvrdí.
Ach, jak jsou na svou hloupost hrdí.
Mně jejich řeči nevadí,
kdykoli zajdu v kapradí,
já dobře vím...

Kámen v prstenu zajiskří,
zase jsou u mne všichni tři,
zas slyším jejich sladký hlas,
a vidím oči, černý vlas,
ale jen já.

Vždyť kouzla jsou, já dobře vím.
Když nad krajnu padá stín,
tu cítím v srdci sílu země
a vděčím za to, co je ve mně,
svým elfům.